Blu-ray recenze: The Social Network

The Social Network sice neuspěl na Oscarech, kde ho zválcovala téměř televizní adaptace o koktajícím králi Anglie, avšak z hlediska divácké paměti zakotvil určitě hlouběji, než jeho „akademická“ konkurence, na niž se zapomnělo zhruba deset vteřin poté, co skončil přímý přenos z Kodak Theatre.

A nemůže za to jen podstatně zajímavější téma zrodu nejpopulárnější sociální sítě současnosti, nýbrž hlavně klasické motivy přátelství, moci, zrady a touhy vymanit se z osidel třídních rozdílů, které se géniu scenáristiky Aaronu Sorkinovi povedlo naprosto fantasticky vklínit do „životopisně-fikčního“ příběhu Marka Zuckerberga.

Ukecaného programátorského nerda, jenž natolik touží po úspěchu, uznání a vzestupu na společenském žebříčku, že neváhá podtrhnout nejlepšího přítele, urážet svoji (ex)přítelkyni a dokonce si ani vypůjčit ideu na doslova revoluční společenské pojítko, jež dnes většině z nás krade až nekřesťansky velký kus každodenního života.

Sorkinův ceněný scénář je nicméně geniální právě v tom, že tuhle temnou stránku Zuckerbergovy osobnosti nehalí pouze do černobílého hávu. Zuckerbergova snaha o dosažení vytyčených cílů bez ohledu na ostatní má jasně určené motivace. Každý dialog je součástí skládanky, v níž hraje zásadní roli jakákoliv drobná nuance. A je jedno, jestli jde o úlisný úšklebek, nadzvednuté obočí, či hlubší posazení hlasu, než je obvyklé.

Zuckerberg do jisté míry funguje jako samotný Facebook. Jako houba, která trpělivě nasává informace, jež po naplnění vypustí zpátky do světa s ohromujícími výsledky. A právě tím se odlišuje od zbytku postav, které sice mají své důležité role, ale v podstatě se jen vezou na Markově horské dráze, na níž je těžké odhadnout, ve které zatáčce vás bez ohledu na odpracované zásluhy vyklopí.

Slabé články musí pryč, silné dovnitř. Takhle Zuckerberg hraje. A jakmile je jedna houba vyždímaná do sucha (Saverin se v podstatě stává přítěží, jakmile není schopný získat inzerenty), je třeba ji nahradit nasáklým kusem odjinud.

Jedná se o psychologicky náročnou šachovou partii, v níž není místo pro začátečníky, a Fincher se víc než kdykoliv jindy soustředí více na děj a postavy, nežli na omamný vizuál a kamerové jízdy.

Stejně jako je The Social Network ukázkou hereckého rozsahu nastupující herecké generace a Sorkinova scenáristického mistrovství, je rovněž důkazem Fincherovy režijní vyspělosti, která mu umožňuje náročnou látku adaptovat nejen perfekcionisticky, ale především funkčně.

Dialogům, které jsou středobodem celého filmu, musí ve Fincherových očích ustoupit všechno. Vizuální fígle, střihové zkratky, dokonce i stopáž. Dialogy jsou totiž pokladem, jenž s sebou nese vrstevnatost, přesah a poselství (překvapivě však nikoliv za cenu diváckého zahlcení), které nenahradí žádný oblet či slow-motion.

Fincher pochopil, že má v ruce silnou látku, kterou není potřeba výrazně vylepšovat. Stačí vzít šachovnici charakterního drama, rozestavět figurky na jednotlivá políčka a pak už jen (mistrovsky) posouvat pěšci, dokud na hrací desce nezůstane pouze král. Král s notebookem, jemuž možná patří obdiv milionů, ale ve skutečnosti mu záleží jen na jediné(m).

Technické provedení

Od Fincherových filmů se automaticky očekává vysoká audiovizuální kvalita a nejinak je tomu u jeho posledního počinu, který už v kině sliboval unikátní zážitek. Inu, dočkali jsme se a budeme chválit. Zrod Facebooku totiž vypadá famózně.

První věc, kterou vám transfer vtluče do hlavy, je skvostné podání černé a stínů, na němž do jisté míry stojí podstatná část filmu, neboť se odehrává takřka neustále ve ztemnělých prostorách či nočních exteriérech.

Buď jak buď, transfer v těchto chvílích naprosto vládne, když předvádí nádherně sytou čerň a parádně vykresluje sebemenší detail v obličejích (Eisenbergovy kudrliny), na ošacení i v prostoru (zdi Harvardu asi nikdy nevypadaly lépe, umělý sníh nikdy tak realisticky).

Podání barev má k realitě daleko, ale rozhodně nejde o chybu přepisu. Jedná se jen o důsledné podání uměleckého záměru, jenž se opírá o desaturované barvy, jejichž důsledkem je specifický obraz s nahnědlým nádechem.

V rámci takového pojetí však nejsou znát žádné vady, neboť obrazu nechybí vyvážený kontrast a ostrost, a jednotlivé záběry efektivně pracují s prostorovostí.

Kvalitní přepis ve světlých lokacích je přitom samozřejmostí, stejně jako minimální množství šumu (prakticky žádný, na zrno pak rovnou zapomeňte, protože Fincher točil na digitál) a softwarových nejapností. Zkrátka a dobře, The Social Network si po obrazové stránce zamilujete.

Což platí i pro zvukovou stopu, která vládne šestikanálovým DTS-HD, které vám beaty uhrančivého soundtracku patřičně vklepe do ušních bubínků. Pakliže si pamatujete libovou úvodní hackovací montáž a diskotékovou scénu díky jejich hudební složce a požadujete od Blu-ray totožný zážitek jako z kina, budete jak se patří odměněni, jelikož právě tyto části neztratily nic ze své síly.

TIP: Prohlédněte si další PNG screenshoty ve FullHD na samostatném profilu filmu, kde najdete také technické specifikace disku.

Jistě, někdo si bude stěžovat na lehkou nesrozumitelnost dialogů, které jsou místy přehlušovány hudbou či debatním kroužkem v pozadí, nicméně právě tento aspekt Fincher obhajuje v bonusech jako čistě uměleckou volbu, jež má filmu dodat na životě.

Nejedná se tedy o chybu, nýbrž o kvalitní reprodukci zpracovaného materiálu. Osobně jsem ale při poslechu problémy s dialogy neměl ani jednou. Byly krásně čisté, adekvátně hlasité a i přes výrazný hudební doprovod srozumitelné.

Výtečný je nicméně i Reznorův atypický soundtrack, jenž dostává hodně prostoru a má dar neskutečně rychle pohltit a prodat každou scénu s trojnásobným účinkem. Dovede mrazit, napnout, vyvolat emoce, a to vše během pár vteřin díky skvělé reprodukci a síle, k jejímuž vyvolání nebudete nutně potřebovat high-endovou sestavu. Což se vždycky cení.

Bonusy

Kromě filmu obsahuje první disk i dvojici výtečných audiokomentářů. V prvním z nich je sám Fincher (proto je spíš techničtější), v druhém pak Sorkin s herci, kteří přisypávají i nějakými těmi vtipy a historkami z natáčení. Oba audikomentáře jsou stejně poučné, zábavné a rozhodně vám předají dostatek informací, s nimiž budete moct machrovat před stejně postiženými individui v hospodě.

Poté je třeba vyměnit disky, neboť většina bonusů leží na tom s číslovkou „2“. A že jich tu najdete požehnaně.

Tím nejzajímavějším je jistě devadesátiminutový dokument „How Did They Ever Make a Movie of Facebook?“, v němž si společně se štábem projdete kompletní natáčení od začátku do konce (jednotlivé části lze pouštět postupně i najednou).

Nahlédnete do útrob místností, kde se nacvičoval a rozebíral scénář (myšlenkové bitvy Sorkina s Fincherem jsou něco jako střet dvou gladiátorů v sakra malém ringu). Dozvíte se spoustu věcí o dialozích a jejich vyznění. Podíváte se na přípravy natáčení, tvorbu promo-fotek, výběr nejrůznějších propriet, a samozřejmě se dozvíte hodně o Fincherových tvůrčích záměrech, postavách a o potížích, jež byly s natáčením spojené.

Obzvlášť na Harvard, který neustále zakazoval natáčení v prostorách kampusu, nemají tvůrci nejlepší vzpomínky. Mají je doslova tak špatné, že raději vzpomínají na náročný proces „lepení tváře“ jednoho z představitelů dvojčat Winklevoosových, na Fincherovy náročné požadavky ohledně ozvučení scén a neustálé opakování záběrů, jež je režisérovým trademarkem, který se s nástupem digitálních kamer ještě umocnil.

Po téhle výživné dokumentární seanci však zbývá ještě spousta materiálů k prozkoumání. Kupříkladu v osm minut dlouhém „Jeff Cronenweth and David Fincher on the Visuals“ se ve velkém rozebírá vizuální styl filmu, specifické svícení, které netrvalo déle než 20 minut (za normálních okolnosti se přitom scéna nasvěcuje i několik hodin) a Fincherův důraz na jednoduché záběrování umocňující dialogy. Nechybí ani blahořečení REDky s Mysterium-X čipem, ke které tvůrci přešli z Viper, s níž se točil Zodiac a Podivuhodný případ Benjamina Buttona.

Dalším parádním materiálem je potom „Angus Wall, Kirk Baxter, and Ren Klyce on Post“. Sedmnáct minut dlouhé povídání o řeholi střihačů, kteří musí v případě Fincherových filmů projít až 268 hodin materiálu a sestříhat z nich vynikající kus filmařiny.

Všichni tři pánové jsou tu upřímní, jak jen to jde. Nechybí jejich vyděšené pohledy při ohlédnutí za stříháním denního materiálu, který svou nesourodostí připomíná hrnec špaget. Frustrace, jež se rýsuje během hledání nejlepších hereckých výkonů a správně odříkaných dialogů. A rovněž i menší zpověď o náročnosti implementace ruchů a hudby do nepřeberného množství dialogů, které musí být za každou cenu perfektně slyšet, ale nesmí dělat ze scény divadelní představení. Zkrátka další bonusový materiál, který si zaručeně vychutnáte.

A nemlich to samé vás čeká u „Trent Reznor, Atticus Ross, and David Fincher on the Score“, který „nečekaně“ pojednává o vzniku atypické hudby frontmana Nine Inch Nails. Dočkáte se informací o tom, jak funguje vzájemná spolupráce mezi Reznorem a Rossem. Jak Fincher reagoval na první nahrávky. Že je Reznor trošku nervák, a že má doma opravdu hodně divné nástroje, vydávající ještě divnější zvuky.

Tím se ostatně zabývá i samostatný segment zvaný „Swarmatron“, v němž Reznor představí jednu ze svých oblíbených hraček, k níž vám budou jakékoliv noty k ničemu. Musíte holt cítit a doufat, že se výsledek bude dát poslouchat.

Na závěr jsou na disku přítomny dva praktické materiály, z nichž vám první názorně předvede, jak vypadal zkušební a finální remix slavného songu In the Hall of the Mountain King, a druhý se zaměří na kompletní vývoj scény na diskotéce. Od čtení scénáře přes přípravy placu až po samotné natáčení. Pustit si přitom lze i další interview, jež vám zapeklitý proces vzniku jednoduše a jasně vysvětlí.

Po bonusové stránce mě tak nenapadá: Co chtít od podobného filmu víc? Snad jen komentář s Picture-In-Picture a českou lokalizaci dokumentární sekce. Obojí by mělo být standardem.

Mohly by vás zajímat naše další recenze Blu-ray filmů a HD elektroniky »