HD zvuk: Něco je špatně (prolog)

Přes fantastický technologický pokrok žije většina z nás ve světě, kterému zcela chybí kvalitní reprodukce zvuku.

S výjimkou osobních přehrávačů, kterými se dnes staly chytré telefony, doplněných o kvalitní sluchátka, nabízí spotřební elektronika reprodukci zvuku, která je v některých směrech horší než lampová rádia našich dědů a pradědů a takřka ve všech směrech slabší, než to co jsme si mohli pustit na normalizačních Hi-Fi sestavách z Tesly n.p.

Protože HD by nemělo být jen o obraze, ale také o zvuku, připravili jsme pro vás na HDmagu seriál, kterým se pokusíme oživit váš zájem o kvalitní audio. Provedeme vás postupně teorií konstrukce tradičních i moderních zesilovačů a AV receiverů, reprosoustav či DAC převodníků a multimediálních či síťových přehrávačů, fyzických nosičů a kompresních formátů, streamovacích služeb i a dalších zdrojů kvalitního zvuku. Úvodní díl ale věnujeme připomenutí, jak jsme se do současné situace dostali.

Největší škody: spáchány na vkusu

Přestože snaha ušetřit místo či náklady bývá hlavní technickou příčinou degenerace zvuku u moderní elektroniky, to že si to výrobci vůbec mohou dovolit je dáno klesajícími nároky většiny posluchačů. Zatímco v sedmdesátých a osmdesátých letech se požadavky kupujících na kvalitu záznamu i reprodukce zvyšovaly (aby dosáhly maxima s příchodem CD), v posledních deseti letech, a zejména v průběhu minulého desetiletí byl trend spíše opačný.

Na likvidaci našeho poslechového vkusu se podílelo hned několik technologií: MP3 komprese (pohodlí nás uživatelů), komprese masteringu nahrávek (pohodlí hudebních producentů), příchod levných audiosestav – zejména domácí kina typu vše v jednom a malé aktivní reproduktory k PC (nízká cena) a konečně absurdní honba za designem na úkor funkce (ploché LED televizory a opět již zmíněná domácí kina).

Kompresní peklo poprvé: MP3

Formát MP3, který se stal (a po dlouhou dobu patrně i zůstane) de-facto standardem pro distribuci zvuku v digitální podobě, nebyl vyvinut pro špičkovou reprodukci. Byl navržen na počátku 90. let jako jedna z variant zvukových stop formátu MPEG s cílem dosáhnout optimálního poměru mezi objemem dat a kvalitou zvuku. Po něm, ale vlastně i před ním se objevila řada jiných, často sofistikovanějších kompresních formátů (z první skupiny zmiňme například ATRAC, z druhé pak AAC) – jejich licenční podmínky a/nebo podpora u přenosných přehrávačů ale způsobily, že zákazníci svými peněženkami rozhodli o vítězství MP3. Pamatujete na Betamax?

Máte pocit, že rozdíl neslyšíte? Tady ho můžete vidět. Srovnání grafického zobrazení stejné pasáže komprimované různými zvukovými kodeky.

Samotné vítězství MP3 by nebyl takový problém. Potíž byla v tom, že zejména v prvních letech jeho používání se, vzhledem k omezené propustnosti internetových linek a malé kapacitě pevných disků, obvykle používala příliš vysoká komprese – standardem oné doby bylo 96 či 128 kbps. Digitalizaci navíc často prováděli uživatelé pomocí nekvalitního software nebo s nedostatkem zkušeností a tak byl výsledek mnohdy doslova příšerný. Navíc tím příšernější, čím kvalitnější audiosystém jej přehrával. Záplava nekvalitně komprimovaných nahrávek tak začala likvidovat náš zvukový vkus, nároky i potřebu mít kvalitní audiosystém.

Kompresní peklo podruhé: Mastering

Příchod éry digitálního zvuku, tedy audio CD, byl mnoha milovníky hudby oslavován díky dvěma revolučním změnám: eliminaci šumu média a velkému dynamickému rozsahu, který nový nosič nabídl: teoretických 96 dB. Díky tomu je možné u alb dosáhnout skvělého dynamického rozsahu kolem 14–16 dB. Toho se snažila řada interpretů i vydavatelů využít zejména v osmdesátých a devadesátých letech, pak ale začala alba ničit snaha, dělat hudbu na nich subjektivně „hlasitější“ – tak aby snáze upoutala a byla „lépe“ (tedy hlasitěji) reprodukovaná na méně kvalitních audiosystémech. Výsledkem je ale hudba, která není zajímavá a posluchače rychle unaví. Skvělý článek na toto téma vyšel před třemi lety na Diit a popis teorie a praxe nabízí i o osm let starší článek na serveru Muzikus.

Písnička M. Jacksona Black or White na albech Dangerous (1991), History (1995) a Ultimate Collection (2007).

K čemu je dynamika důležitá, popisuje ve výše zmíněném článku na Diit výborně David Ježek: Dynamika je v hudebním záznamu naprosto klíčový, možná ten nejdůležitější, element. Je to prakticky světlo a stín hudby. […] Všechno tohle dává hudbě napětí, a pokud to chybí nebo je to potlačeno, všechna krása mizí. Tranzienty, tedy rychlé signálové špičky, nechávají hudbu dýchat. Pokud uděláme pomocí kompresoru z ostrého břitu tranzientu tupý pahrbek, přijdeme o detail a vzrušení. Výsledkem pak je zkreslený a nepřirozený zvuk, který se nepříjemně poslouchá. Na první poslech je taková nahrávka většinou atraktivní, ale po několika minutách se posluchač cítí dezorientován a unaven.

Srovnání hlasitosti a komprese (vedoucí k osekání signálových „špiček“) u skladby „Something“ vydané na CD v letech 1983 (Abbey Road, Toshiba), 1987 (Abbey Road, EMI), 1993 (1967–70, EMI) a 2000 (1, EMI).

Produktové peklo poprvé: Domácí kina a TV

Když si vzpomenu na konec osmdesátých let a léta devadesátá, uvědomím si, že to byla zlatá éra kvalitního zvuku. Téměř v každém obýváku byste tehdy našli stereofonní sestavu – ať už z kvalitnějších komponent, nebo alespoň v podobě midi nebo mini systému typu vše v jednom s klasicky konstruovanými reproduktory (sám jsem v osmdesátých letech vyrůstal se zesilovačem Tesla AZS 217 a gramošasi i reproduktory postavenými ze součástek podle schématu ČS Hi-Fi klubu). Devadesátá léta pak znamenala příliv více i méně kvalitních sestav, nicméně i nadále tu byl hlavním kritériem zvuk.

Levná domácí kina jako je LG DH3120S jsou skvělá pro vylepšení filmových zážitků nebo kvalitnější ozvučení TV pořadů, pro náročnější poslech hudby se ale opravdu nehodí.

Pak ale přišlo „domácí kino“. Nikoliv v podobě AV receiverů, ale coby levné sady typu vše v jednom. Z mnoha obýváků tak najednou zmizely sice deset či více let staré, ale stále skvěle hrající stereofonní sestavy aby byly nahrazeny plastovými satelity s elektrostatickými výškovými kalotami, miniaturními středopásmovými reproduktory a dunivými subwoofery. Zkázu pak dokonaly ploché televize s LCD, plazmovými a zejména LED technologií, u nichž už, až na čestné výjimky, o zvuku ani nemůže být řeči.

Produktové peklo podruhé: zvuk na PC

S masivním nástupem formátu MP3 se pro řadu z nás stalo hlavním zdrojem zvuku PC. Většina se ale nepokusila najít co nejkvalitnější cestu pro zvukový signál z PC do kvalitního audiosystému. Mnohem jednodušší a snazší byl dokoupit další levné plastové reproduktory přímo k počítači. Přestože bylo pár výrobců, kteří se snažili (a někteří i nadále snaží) nabízet kvalitní stolní repro pro počítače, prodejní úspěch neslavily špičkové modely Videologic, Klipsch či Cambridge Soundworks, ale značky jako je Genius a Redstar. Těch kdo investují nejen do skutečně kvalitního audiosystému, ale také špičkového externího USB DAC je pak doslova hrstka.

Genius SW-HF 1205 – v současné době „nejpopulárnější“ reprosoustava v Česku. My bychom si ji nepořídili ani k PC.

Možnosti tu jsou

Zatímco v devadesátých letech bylo oddělení Datartu prodávající stereo a první AV receivery často tím největším, dnes se jedná o ušmudlaný koutek s loňskými modely a předloňskou cenou. Kvalitní audio ale nevyhynulo. Žije si svým vlastním životem u specializovaných prodejců a distributorů a naleznete jej často i v nabídkách běžných e-shopů – jen tu obvykle nepatří mezi nejprodávanější položky a neobjevuje se v emailových letácích. V nadcházejících týdnech bychom vás rádi zasvětili do teorie i praxe – abyste se lépe dokázali zorientovat v typech a konstrukcích zesilovačů či reprosoustav, uměli vybrat kvalitní ale nikoliv zbytečně předražený audio kabel, nebo věděli, co by vás mělo skutečně zajímat při koupi síťového multimediálního přehrávače, který by měl zvládnout nejen MKV, ale také FLAC losless formát a v ideálním případě obsahovat kvalitní DAC a stabilní zdroj.

Budeme se držet při zemi – naším cílem nebude probudit ve vás zběsilé audiofily (nebo je na HDmag přilákat odjinud), ale pomoci najít cestu zpět ke kvalitnímu zvuku tam, kde obvykle posloucháte – u počítače, v obývacím pokoji, ložnici, pracovně nebo třebas na kuchyňské lince. Pochopitelně aniž by to zruinovalo vaše rodinné rozpočty.

Pokračování očekávejte již ve čtvrtek…

Odkazy a zdroje: Wikipedia - Loudness War, Wikipedia - audio compression, Diit / CDR Server - Road to Hell