Muž z oceli: Spektákl, který rezne již při startu (kino recenze IMAX 3D)

Restart Supermana je jednou z mála možností Warner Bros. a DC Comics, jak se po letech tápání odrazit směrem k dlouhodobě chystané týmovce Justice League of America, tedy konkurenci marvelovských The Avengers, jejichž jediným soupeřem byl dosud pouze Nolanův Temný rytíř.

A jelikož se v Hollywoodu drží hesla „co funguje, to neopravuj“, vsadil hollywoodský gigant při znovuoživení Muže z oceli právě na Nolanovu hlavu, která přišla společně se scenáristou Davidem S. Goyerem na způsob, jak přivést superhrdinského Mirka Dušína na stříbrné plátno ve velkolepém stylu. Jenže nápad není všechno, a tak ačkoli mediální masáž mluví o psychologickém putování Clarka Kenta završeném spektakulární akční jízdou, na což ostatně lákají i vynikající upoutávky, výsledek je značně roztříštěný, nejistý a rozhodně ne pevný jako titulní ocel.

Normálně se vina hází výhradně na režiséra, jímž je v tomto případě průměrný vypravěč (s čestnou výjimkou Watchmen, ale tam měl za sebou geniální předlohu) Zack Snyder, nicméně svou vinu na slabinách Muže z oceli nese především Goyer, jenž původní koncept rozpracoval a sepsal do monotónního scénáře s povrchní psychologizací hrdiny a slabým vývojem, který vedle Batman začíná působí asi jako když z pročítání komiksového Sandmana přeskočíte zpátky ke Čtyřlístku.

Clark Kent sice napříč filmem hledá sám sebe, většina „psychologie“ je však obsažená již v traileru a scény ve výsledném filmu ji nikterak nerozvíjí. A pokud ano, jedná se o úsměvně sepsané sekvence, v nichž se lidé obětují nikoli kvůli lidem, ale psům v autě, což nepůsobí heroicky, ale hloupě jako neustálé mentorování Jonathana Kenta, jenž za celý film neřekne mimozemskému synovi normální větu.

Goyer jako by si místy chtěl hrát na Terrence Malicka, ale nedokázal jít opravdu do hloubky a napsat dialogy, které by měly druhou a třetí vrstvu. Místo toho na sebe vrší generické scény dětské šikany, rozhovorů o vyšším cíli a snaze dát lidem naději a víru (nechybí ani scéna v kostele, aby silná skupina amerických katolíků nelomila rukama, a Kal-El je zrovna v Kristových letech), přičemž centrální proměna v muže s pláštěnkou proběhne nikoliv postupně a logicky, ale po jedné únavné vysvětlovačce a krátké montáži, v níž se Superman jednou proletí.

Je to právě neschopnost tvorby funkční zkratky a nucené expoziční tlachání, které Muži z oceli berou vítr z rudého pláště, jenž se ve výsledku hezky vlní, ale citově k němu nelze ani na moment přilnout, což ubírá na emocionálním dopadu a ve dvouapůlhodinovém filmu i na diváckém zájmu.

Goyer vlastně přichází s letošní verzí Amazing Spider-Mana. Parafrázuje totiž především Lesterova / Donnerova Supermana II, přičemž marně hledá možnosti, jak se vyhnout již jednou viděnému. Dostává se tak mnohdy do slepých vypravěčských uliček, z nichž nelze vyklouznout jinak než naivním a v celém super-realisticky a vážně se tvářícím filmu až úsměvným oslím můstkem jako když Lois dorazí na Antarktidu, kde uprostřed noci „náhodou“ vyfotí zrovna okolo jdoucího Clarka.

Snyder samotný pak sice exceluje ve své hlavní doméně akčních sekvencí, které jsou supermanovsky velikášské, pompézní a na první signální několikanásobně působivější, než co jste viděli například v The Avengers. Jenže zatímco „nejmocnější hrdinové světa“ mají akci postupně gradovanou a díky rozličným hrdinům a jejich schopnostem i velice rozmanitou, Superman a Zodova armáda za sebou nechávají „jen“ probořené domy, mohutné exploze a prohnuté plechy všeho, co je zrovna na scéně. Jakýkoli lidský prvek chybí. Víte, že standardní vojáci nemají šanci a Kal-El zůstává natolik plochým hrdinou, že je vám vlastně jedno, jestli dostane čočku on, nebo jeho soupeři.

Snyder se sice snaží hrát i na romantickou notu a dát větší prostor akčně naboostované Lois, která své předchůdkyně – co se terénní práce – jasně nechává za sebou, jenže ani té není dopřán dostatek palčivých motivací a dějový oblouk, a tak je potřeba uchylovat se ke kličkám jako když si Zod kromě Kal-Ela vyžádá na svou loď právě i reportérku Daily Planet. Proč tak činí? Prostě proto, aby do konce filmu nezmizela. Což je přístup, jimž jsou naočkovány i sekundární charaktery typu Perryho Whitea, armádních důstojníků či stážistů v metropoliské obdobě Mladé fronty, kteří mají za celý film cca 10 dialogů, ale i tak je kolem nich vystavěna vedlejší linie se zemí srovnávaným Metropolisem, z níž ukápne asi tolik slz jako ze sledování Ulice.

Vím, že text působí značně negativně a je mi jasné, že si mezi čtenáři s menšími nároky, kteří jdou primárně na obří destrukci, nenaberu mnoho nových fanoušků. Přijde mi však v záplavě prvních oslavných tuzemských reakcí, vyzdvihujících nesmyslně především akci (která je beztak přinejmenším v kontaktních soubojích na hranici přehlednosti), upozornit na to, že Muž z oceli očividně nechtěl být jen akčním blockbusterem.

Goyer měl zjevně snahu udělat z ikony realisticky se tvářící, psychologií opředenou postavu, která se bude brát vážně i přesto, že muže v pláštěnkách, kteří po sobě hází vlaky, mrakodrapy a ovládají superhrdinské „kung-fu“ vážně brát jednoduše nelze. A Snyder osobní scény, v nichž nemá co vybuchnout, bohužel moc neumí a místo emocionálního vychutnání, zpomalení tempa a zapamatováníhodných momentů spěchá co nejrychleji k další akční náloži, abyste si náhodou neuvědomili, jak je vše ploché a instantně hollywoodské. Ostatně i flashbacky odhalující Clarkovo dětství jsou především o efektech a akčních střípcích, než o seriózních konfliktech, o nichž scénář pouze sní.

Muži z oceli jistě nejde upřít sílu v holinkách, co se týče filmu jako určitého typu trikové a akcí napěchované atrakce, ve všech ostatních směrech ale Superman povážlivě rezne a i přes všechno „nolanovské aroma“ stojí ve světle Donnerových a Singerových Supermanů v otázce propracovanosti postav, motivací a příběhu jen smutně v pozadí. A je to o to větší škoda, protože herci v čele s vynikajícím Crowem a sympatickým Cavillem odvádí žánrové maximum a dělají vše pro to, aby film získal alespoň špetku jinak výrazně absentujího srdíčka.

P.S.: Konvertované 3D je jako obvykle zbytečné a vzhledem k rychlému přeostřování a střihu během akce i značně otravné.

Mohly by vás zajímat naše další recenze Blu-ray filmů a HD elektroniky »