Studio Paramount definitivně přestává distribuovat na filmovém pásu

A nemohlo si vybrat lepší film. Prvním snímkem, které studio Paramount přineslo do zámořských kin pouze prostřednictvím digitální distribuce, je novinka Martina Scorseseho Vlk z Wall Street, jenž je paradoxně titulem, který byl z části natočen na film. Do kin se na něm ale přinejmenším ve Spojených státech nepodívá.

Posledním snímkem studia, který využil klasickou formu distribuce na „pětatřicítce“, se tím pádem stalo pokračování kultovního Zprávaře s Willem Farrellem. Paramount přitom dopředu hlásil kinařům, že se bude jednat o poslední film distribuovaný na analogově s tím, že se předpokládá, že další studia nezůstanou s definitivním přechodem na digitální distribuci pozadu.

Éterem dokonce kolují drby, že studia Lionsgate či 20th Century Fox, která digitální distribuci v uplynulých letech rovněž hojně podporovala, by od filmového pásu již dávno upustila. Nikdo však podle zákulisních zdrojů studií nechtěl být právě oním „průkopníkem“, který po 120 letech využívání původní distribuční metody definitivně přejde na hard-disky a posílání filmů skrze svazky kabelů a satelity.

Evropa a ani zbytek světa, kde ještě nedošlo k téměř úplné digitalizaci kin, však mohou zůstat v klidu. Studio ve své tiskové zprávě oznámilo, že v ostatních regionech hodlá distribuci na filmových pásech i nadále podporovat. V USA, kde je k dnešnímu dni pouze 8 procent „zastaralých“ kinosálů, však k podobnému otálení nebyl podle zástupců studia delší dobu důvod.

S digitální distribucí samozřejmě souvisí řada výhod jak pro samotné studio, tak kinaře či diváky. Studiu se s přechodem na digitální distribuční síť daří snižovat náklady na jednotlivé kopie (filmový přepis vás vyjde na 2000 dolarů, za přepis na pevný disk stačí zaplatit stodolarovkou), levnější je samozřejmě i přeprava (téměř vše se odesílá ze serverů) a ačkoli vám mnozí promítači budou tvrdit, že jim digitální distribuce filmů způsobuje řadu nevyřešitelných problémů (když nemáte klíč, anebo je poškozený soubor, máte zkrátka smůlu a nepromítáte), ve výsledku je práce s digitálním filmem stále rychlejší, samotná projekce kvalitnější a samozřejmě nehrozí ani opotřebování kopie, která po stovce přehrání vypadá jako kdybyste si na ní naklepávali řízek. A kinaři mohou díky levnější distribuci nakupovat častěji (viz. degradace nejen pražského IMAXu) a efektivněji pracovat s programem kin.

Přesto si však dejme za filmový pás minutu ticha. Některé jeho vady, které tvořily dlouhá léta atmosféru návštěv kina, nám totiž budou v digitálním věku rozhodně chybět. Za sebe musím uvést například značku při přechodu na novou cívku, díky které jsem dlouhé roky nemusel koukat na hodinky, abych věděl, kolik minut zbývá do konce filmu.

Odkazy a zdroje: LA Times